« Úvod | o pohřbu a umírání »

Pozitivní mysl...

i přesto,že mě všichni přátelé přesvědčují o opaku...
rozhodla jsem se nepodléhat tomu negativnímu....

andělé fungují... mám nového kamaráda... je mu 20, je na vozíku... a právě on mě tak nějak odehnal od toho, že bych měla být negativní... myšlenky na smrt, umírání, pohřby jsou nenávratně fuč... andělé mi poslali jeho, protože ho mám něco naučit... a on snad ani netuší jak moc on učí mně... děkuju za něj... je to čistá duše...

pozitivní mysl není rozhodně o obelhávání se...
pochybnosti byly, jsou a budou vždy...

tenhle anděl na kolečkách mi paradoxně dal zase chuť věřit,že to co cítím, je správné...
vnímala jsem řeči svých kamarádů... jejich pochybnosti.... jejich nedůvěru...
a uvažovala jsem o tom, zda jsem skutečně tak naivní.... a zda se mi tedy opakují další životní lekce právě na to, abych už nikdy naivní nebyla... kdo ví...?

na druhou stranu ve mě byl silný pocit toho, že mě tlačí někam kde být nechci... přesvědčují mě o něčem - co je na základě jejich zkušeností.... jejich života... a zůstal ve mě pocit, co když zrovna já jsem ta 1 z 1000, která to jednoduše má jinak než zbytek davu...
a rozhodla jsem se nic neměnit... dál mít svůj život podle toho jak to cítím já... ne někdo jiný... oni stejně moje "starosti" nevyřeší... oni stejně neponesou důsledky mých rozhodnutí... mého chování.... můj život je jen můj...

vyvrcholilo moje zklamání matkou... tisíckrát si totiž můžete myslet, že vás někdo nemá rád - i když nechápete proč... protože jste nic špatného neudělali... jenom prostě jste... ta bolest a frustrace z toho co řekla, ve mě prostě je...

a tak když sem jí při dalším setkání, kdy po mě něco požadovala, řekla, co pro mě vlastně chce? z jakého titulu? proč se neobrátí na ty co je miluje??

Ta moje naštvaná a zklamaná část ve mě totiž našeptává - zajímalo by mě kolikátá je ona na seznamu u těch, které ona uvedla v tom výčtu, že je miluje... u každé z těch kamarádek by se totiž podle mě nedostala ani mezi první trojku:-)... ale je to její volba její život...

Paradoxně mi řekla, že si teda mohu milovat svého tatínka... že po něm něco zdědím:-/ ťukala sem si na čelo... na to že někdy něco zdědím fakt nečekám... svého otce mám ráda... nikdy sem se neptala na to jak to má on... ale někdy jednoduše za slova mluví skutky... a tak to jednoduše vím... máme se rádi:-)
matka jen ventilovala svojí frustraci z toho, že má pocit, že toho vlastní málo... lpění na majetku... říkám si proč... vždyť z toho bude zbytečně nemocná... ale opět její život a další její volba... peníze usnadňují život... na druhou stranu nevidím smysl v hromadění zbytečných věcí....

Dědictví - nedokážu se těšit na něčí smrt... vždycky je to ztráta... když nedávno zemřel tátův mladší bratr, tak jsem si uvědomila tu šílenou bolest, která by přišla s jeho ztrátou... a tu vděčnost za to, že ho mám...

a vlastně i své matce jsem tak nějak nastavila zrcadlo... možnost uvědomit si kam směřuje svoji energii... ale chápu jí... neumí dávat něco co sama nedostala... moje babička opravdu nemá ráda nikoho... ani sama sebe... takže je vlastně pozitivní, že moje matka miluje alespoň své kamarádky...

Moje matka také zmínila, že nechce žít tam co žije... přitom má ještě bydlení jinde... ale nedokáže odejít z rodného místa... drží ji tam právě ta "nemilující matka" a lpění...

s vděkem přijímám to, že dokážu dávat lásku své dceři... dokážu nelpět... a dokážu žít svůj život tak jak chci... že sebou nenechám manipulovat... a klidně říct, že já tuhle nablblou hru, prostě nehraju... vystoupit z kruhu a odejít... a neřídit se pomyslnými pravidly, toho co by se mělo...
ne nemělo... svým rodičům jsem vděčná jen za to důležité co mi dali - svůj život... ale jinak jim nic nedlužím...
jednoduše jsem to udělala - řekla jsem - na to kašlu... připomíná mi to tu pohádku o Sněhurce... dobrou zvítězilo nad zlem... zlá královna zjistila, že nemá žádnou moc... že na hry musí najít jiné spoluhráče...




09.08.2012 07:53 | stálý odkaz
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se