« Úvod | Osvětim... »

quo vadis v Indii

letos v únoru 2009 odjela s kamarádkou do Jižní Indie na 18 dní cestování…
tam jsme měli v jedné vesničce u moře předat několika místním lidem fotky od našeho společného kamaráda, který tam byl v prosinci08… na základě těch fotek jsme se i my seznámily s několika místními Indy…
Spousta Indů se v té vesničce považuje za léčitele a my jsme měli štěstí na jednoho podvodníka… já jsem si jeho léčení nahrála na foťák jako film a pak jsme ho večer ukázali našim novým kamarádům, kteří nad tím léčením kroutili hlavami… nicméně tato zkušenost mě v podstatě přivála k jinému Indovi, který je léčitelem skutečným… a tak to začalo…

První večer jsme šli meditovat na skálu u moře… a já jsem podstoupila první léčení (energií) a zároveň jsem při každém léčení dostávala i úkoly… můj první úkol byl koupit 7 sušenek dát si je pod polštář a ráno je dát zvířeti a počkat až je to zvíře sežere… a světe div se… v Indii, kde jsou plné ulice hladových zvířat i lidí… sušenku na které jsem já spala nikdo nechtěl… postupně jsem obešla krávu, psa, kozu… a zjistila, že mám se splněním úkolu problém… šla jsem se tedy zpátky za svým léčitelem poradit co mám dělat – on tedy povolil, že mohu svoje sušenky dát žebrajícímu člověku. To se mi kolem oběda podařilo… i když netuším, zda ta žena sušenky snědla, neboť si je dala do tašky…

Každý den jsem si se svým léčitelem alespoň hodinu povídala a když byl správný čas, tak mě léčil… denně se mě ptal na mé sny… a dostávala jsem další úkoly… ze všeho nejlepší bylo, že některé věci – to co mi dělal můj manžel tento léčitel prostě věděl… možná všechny… věděl co právě dělá moje dcera (která byla v CZ). Léčení energiemi jsem zažívala poprvé – ale cítila jsem že mě něčeho zbavuje… než jsem odjížděla do Indie tak jsem se v noci budila bolestí zad… v Indii mě záda už druhý den nebolela…
Mezitím jsme s kamarádkou cestovali a na týden odjeli z vesničky u moře… mj. jsme jeli do Tiruvanamalai – než jsem jela do Indie, tak jsem si dala za cíl vylézt na Arunačalu (indická svatá hora). Cestou jsme v jiném měste potkali 2 čechy, se kterými jsme se další den potkali i v tiruvanamalai… s těmi jsme další den v 5,30 zahájili výstup. Než jsem šla nahoru, tak jsem si pro sebe řekla, že jestli tam vylezu, tak že už v životě dokážu cokoliv… nebylo to snadné, neboť cesta nahoru není značená a v podstatě každý si má najít vlastní cestu… postupně jsme se rozdělili do dvojic – já a náš kamarád z Čech jsme šli v tichu vepředu a moje kamarádka s další češkou povídali celou cestu a šli pomaleji) když už jsem měla pocit, že jsme 5 minut od vrcholu, tak jsem zjistila, že nejsem…vrchol se tyčil za rohem… ale nevzdala jsem to… no a tak jsem tam byla… jako druhá z naší výpravy… nahoře jsem zapálila symbolický oheň a ten pocit, že jsem to dokázala… já absolutní nesportovec....
21.09.2009 21:58 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se