« Úvod | Osvětim... »

quo vadis v Indii II

Cesta z Arunačaly dolů byla horší než nahoru… jelikož to není značené tak jsem jednou sešla špatně..., po 100 m mě kamarádi vrátili, že jdou jinudy a já zvažovala, jestli ta moje cesta dolů je ta moje nebo ta s nima… pak jsem se vrátila zpět a šla jsem s nimi… dobře jsem udělala… pak jsem viděla, že k sestupu té mojí cesty bych časem potřebovala 200m lana.... v 11 hodin už jsme byli zpět v hotelu. Já s obrovskou touhou v srdci se rychle vrátit k léčiteli k moři…

I když jsme původně plánovali, že vyzkoušíme dopravu místním autobusem – což by vyžadovalo 3x přestupovat, tak jsme se obě rozhodli pro objednání taxi a jeli jsme následující den taxíkem zpět… bylo to jako takový návrat domů… během cestování jsem si koupila světle modré sárí, které jsem si po návratu oblékla na počest svého léčitele a svých nových indických přátel…
moje léčení pokračovalo… léčitele jsem navštěvovala denně – ráno a večer a řešila a řešila a řešila…

Jako jeden z dalších úkolů bylo abych se začala modlit… měla jsem meditovat a poté se modlit za vyřešení svých problémů… to že se vlastně neumím modlit, že vlastně neznám žádnou křesťanskou modlitbu/otčenáš… prostě nic…, to jsem brala jako handykep… v dětství jsem víru neřešila a zhruba až v mých 25 jsem si začala uvědomovat, že něco rozhodně existuje ale že kvůli své víře nepotřebuji patřit k žádné církvi… můj léčitel mi první ráno po mé první modlitbě řekl, že to bylo jako když si děti hrají… a pak mi dál radil co mám dělat… modlila jsem se pak 2x denně a modlím se tak dál i teď co jsem zpátky… a pořád děkuju… a jsem vděčná…

Můj léčitel mi také řekl, že během těch mnoha let co léčí lidi tak měl jen 2 případy, kdy té ženě poradil se s manželem rozejít (a že já jsem ten druhý z těch 2) a že jinak vždy vztahům pomáhá, aby se lidé dali dohromady aby si k sobě našli tu správnou cestu… to jsem měla možnost i vidět, protože jsem nebyla jediná koho léčil a komu pomáhal… a byli to nemoci fyzické i psychické a bylo to třeba i to, že někdo nebyl šťastný v místě kde žil a léčitel byl schopen zjistit proč a co udělat proto, aby se to změnilo…
Mně řekl, že mám napsat manželovi co cítím a proč… a já jsem to udělala… tím začala má cesta za svobodou, ze které nehodlám uhnout… 1 den po návratu se manžel odstěhoval ze společné ložnice… ve které mám pověšený obraz ručně malovaný mnichy… což když jsem ho požádala ihned po návratu,tak odmítl… 3 dnů po mém návratu jsem měla podepsané veškeré dohody o rozvodu!

Během posledního týdne v Indii jsem si pamatovala asi jen 2 sny… asi to tedy byl sen… pamatuji si, že jsem se ve 2 ráno probudila s tím, že jsem před sebou měla obličej svého léčitele a on mi říkal „teď už jsi silná“ a já jsem mu na to odpověděla „ano já jsem“ a od té doby jsem vlastně v takovém deliriu, kdy prostě vím, že jsem dostatečně silná a schopná to všechno zvládnout… rozvést se s člověkem, ke kterému již nic necítím a najít si nového partnera… a být šťastná… a já prostě vím, že tohle letos zvládnu…

Zažila jsem tam toho
21.09.2009 22:01 | stálý odkaz
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se