« Úvod | Osvětim... »

make yr smile evergreen

docela jsem žasla, bratranec meho indickeho kamarada mi vcera zase po dlouhe dobe napsal...chápu, je jim smutno... v rybářské vesničce v bengalském zálivu... a nikdy nezapomenu jak mi prave tam bylo fajn... právě tam jsem započala za pomoci místního léčitele svojí cestu ke svobodě... takže mr. Hamid mi mj. napsal : make your smile evergreen... já se totiž směju... hodně... často... a nahlas... ještě dlouho po mém návratu mi místní kamarádi psali smsky, na téma že jim chybí můj úsměv... a naše večerní rozhovory... končila sezóna a po období veder mělo přijít období dešťů... proto chápu, že jim bez turistů mohlo být smutno...
a mě zas občas chybí ten jejich úsměv... plus ta jejich radost ze života...
mají tak málo... myslím tím hmotných statků...občas třeba nemají ani co jíst... a přesto jsou tak neuvěřitelně bohatí... a dokážou být šťastní a radovat se z maličkostí... to obdivuju... ne že bych se nedokázala radovat z úplně obyčejných věcí... jen tady to dokáže jen málo lidí... a to stejné je i s úsměvy... jsou lidi, kteří se dokáží radovat pouze z neštěstí druhých

jednu chvíli jsem uvažovala jestli právě to není má cesta... únik z místní reality... prostě se tady sbalit a odjet tam a žít tam... tam kde nikdy není sníh...kde může leda spláchnout vše vlna tsunami... a žít si v domku z rákosu v zálivu... živit se třeba vytesáváním přívěsků z kamene... nebo tam dělat průvodkyni turistů...
ale nemohu... dcera potřebuje získat kvalitní vzdělání tady v Evropě... nehledě na to, že by to její tatínek nikdy neodsouhlasil...
ale bylo mi tam dobře... jízda na motorce ... jet si jen tak... na zmrzlinu...-sedět bokem v nebesky modrém sárí s květy jasmínu ve vlasech... rychlostí 30km v hodině...byl to pro mě neuvěřitelný zážitek... měla jsem obrovskou radost, že v tom sárí vypadám tak, že je na mě můj místní průvodce Santhosh pyšný... a dokonce kolem procházející domorodci pochvalovali to jak vypadám... turisti si tam kupují ledaccos,ale v sárí jich tam moc nechodí... to sárí nebylo levné... ale chtěla jsem udělat radost svým místním přátelům... tady jsem ho na sobě měla dvakrát... jednou po návratu do práce... a potom na oslavu tátových narozenin a s tím spojené promítání fotek pro příbuzné...
na další místní výlet na motorce na Eagle temple jsem jela už v kalhotech... abychom se nemuseli šinout třicítkou... prokličkovali jsme po ránu celkem zaplněnou vesničkou a pak už jsme to drandili 80tkou... bez helem... protože v Indii se prostě na helmy nehraje... neuvěřitelně jsem si to užívala... cestou opadávali z mých vlasů oranžové květy afrikánů... ale pár jich stejně vydrželo až na místo... čekal nás výstup 400 schodů nahoru na "orlí hnízdo"- volně přeloženo... v indii se na svatá místa smí vstupovat pouze bosou nohou... a tak jsme zakoupili vstupenky, dali obuv do úschovny a téměř vyběhli těch 400 rozpálených schodů nahoru... neměla jsem v úmyslu běžet nahoru... no ale ono člověku nic moc lepšího nezbývalo...
21.10. přidala jsem pár fotek pro ilustraci...

20.10.2009 21:40 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se