« Úvod | Osvětim... »

Já řídím:-)

Já řídím… to je také jedna z knih Zdeňky Jordánové….

A když si vybavím svůj život a řízení…

Řidičák jsem si dělala měsíc před svými 18tými narozeninami… těsně po maturitě…
Svoje auto jsem neměla…
Pocházím z malé vesničky, kde žije 120-150 obyvatel… a bylo tomu tak vždy… proto jsem tam neměla moc vrstevníků…
V období kdy jsme začali chodit na zábavy a diskotéky nás tam i s klukama, co tam jezdili na víkend bylo 7. Byly jsme dvě holky – ta druhá byla o 2 roky starší a 5 kluků…já z celé party byla nejmladší a tak když se jednou jelo někam za zábavou byla jsem vylosována jako řidič… riskla jsem to… těch 7 km jsem jela průměrnou rychlostí 40 km/hod no a jelikož k nám je to z kopce, zjistila jsem, že ten Žigul nebrzdí!!! No zastavili jsme v poho… ale znala jsem tedy technický stav vozidla…
O týden později jsme jeli do vedlejší vesnice - 5 km na diskotéku… já a 4 kluci… já jsem řídit odmítla a tak jsme se dohodli a 1 kluk nepil… jenže po skončení diskotéky se najednou za volat nacpal jeho brácha… který požil… a jelikož všichni měli něco upito, tak nám to tak nějak nedocházelo…
Cesta z diskotéky byla z kopce a končila ostrou zatáčkou doprava na most přes místní potok.… no a to auto jak nebrzdilo, řízené podnapilým řidičem… přerazilo zábradlí na mostě a skončili jsme v potoce… a jet rychleji, tak v betonové zdi....
Stal se ale zázrak, strážní andělé se asi hodně zapotili,ale všichni jsme přežili… každý jen pár odřenin…
Nevím jak pro ostatní, ale pro mě už tohle navždy zůstane a zůstalo jako velké varování. Nikdy nepiji, když mám řídit a nikdy nesedám do auta k někomu kdo pil.
Dodnes děkuji andílkům, že to tak dobře dopadlo…
Autoškolu jsem úspěšně dokončila, ale řídila jsem jen auto - opět Žigula-ale svého přítele… jen 4 měsíce než jsem na odjela do Anglie… kde sem nakonec zůstala na dva roky… tam jsem neměla potřebu řídit…

Po návratu zpět jsem si asi po roce (1999) vydělala na svoje vlastní autíčko…nové, malé, červené, třídveřové… s motorem 1.5, které jsem pak měla dalších 8 let. Bohužel první nehoda mě potkala v rámci prvních 500 km… dostala jsem smyk na zledovatělé vozovce, narazila do svodidla, zlomila přední poloosu a zezadu to do mě po chvilce naprala jiná paní...
A já zpětně vidím docela přesně, co bylo špatně… na to jak málo jsem uměla řídit, jsem měla příliš velké sebevědomí… ale ten náraz zezadu znamenal, že jsem se měla v něčem posunout vpřed…

V roce 2000 jsem potkala svého ex, 2001 jsem se vdala a porodila jsem svou dceru… moje auto často řídil můj manžel… teď to vidím jako chybu… já měla dál řídit své auto… kamkoliv…kdykoliv…
Po dalších ca 2-3 letech přišla další nehoda – samozřejmě řídil on, dostal smyk a škoda za x tisíc byla na světě… v autě jsme byli všichni tři a naštěstí, jen pomačkané plechy a my bez zranění…
Tentokrát to ale bylo o něčem jiném… tahle nehoda byla o tom, že on není mistr světa amoleta…vždy se chlubil tím, jak nikdy v životě neboural!!
a to že poškodil moje auto, to také mluví samo za sebe… ubližoval mi a tohle bylo o tom, že se má dát dohromady…

Další nehoda přišla asi po 5ti letech… opět řídil mé auto… a odřel celý bok… to už bylo jen další varování pro mě… neměla sem si nechat ubližovat...


No a ta moje zatím největší nehoda, ta byla za to, že když nechcete slyšet varování a jednáte dál proti svým přesvědčením a nežijete život, který chcete, tak prostě přijde ještě něco horšího….

Byli jsme na zimní dovolené… jenže sněhu bylo málo a tak jsme se domluvili s rodinou mojí sestry, že vezmeme jejich Zafiru a pojedeme obě rodiny jejich autem na výlet. Cesta tam byla v poho… cestu zpět už mám dodnes trochu v mlze… Zafira je auto pro 7 lidí… řídil švagr, vedle něj byla sestra, za nimi jsem seděla uprostřed já a ze strany Vendulka a ex za námi seděli synovec s neteří.
30ti letý řidič předjížděl ve vesnici do kopce kamion, bohužel to nestihl a odrazil se od kamionu a vletěl do Zafiry… naštěstí je to jedno z nejbezpečnějších aut… Zafira byla rozlomená na půl – tedy na odpis, ale my jsme to všichni přežili… já jsem byla v bezvědomí a pamatuji si až příjem v nemocnici… sestra měla zlomenou ruku a ostatní byli jen odření… Já jelikož jsem seděla uprostřed, kde byl jen pás kolem pasu a ne přes rameno, tak jsem kolem celého těla měla 20 cm modřinu, otřes mozku, zlomený palec a tříštivou zlomeninu nosu… Bohužel nás rozdělili, je všechny odvezli do jiné nemocnice než mě… asi jsem byla vážnější případ… ale nemocnice, do které mě odvezli byla hodně špatně vybavená… neměli tam CT hlavy… RTG bylo z doby za krále klacka… no a na tříštivou zlomeninu nosu – kdy bylo vidět, že můj nos má tvar S mi primář řekl, že ty kosti na sobě sedí dobře… to že mám zlomený palec vůbec nezjistil… řekl, že tj jen naražené… jeho zástupce se smál… a řekl mi, ať si to nechám v Praze spravit… bohužel i takhle může vypadat naše zdravotnictví…Kromě porodu byl tohle můj první pobyt v nemocnici… a fakt to stálo za to… pokoj o 5-6ti lidech… věkový průměr ostatních byl něco mezi 60 a smrtí... no legrace… usilovala jsem o převoz do jiné nemocnice… Nakonec jsem se nechala po třech dnech propustit a následující den jsem nastoupila v Praze do ÚVN, nemocnice, která byla oproti té původní opravdu neuvěřitelně luxusní…
Musela jsem si nechat do 7mi dnů od nehody srovnat nos. Stihla jsem to… a byla to zajímavá zkušenost… nemohli mi dávat heparin do břicha, tak jsem ho dostávala do ramene… Nesnáším injekce a tak když píchali nebo odebírali ostatní, tak jsem zbaběle strkala hlavu pod deku… Když dávali mě, tak jsem si jen říkala, že to musím zvládnout… při pohledu do zrcadla mi totiž nic jiného nezbývalo… buď to podstoupit nebo být do konce života zrůdička:-D
alší drama bylo, že na operaci sem se musela narvat do stahovacích punčoch… děsný…. Ale proběhlo to… po operaci jsem měla na nose malou plastovou (nadstandardní) dlahu a nos zacpaný tampony… probudila jsem se na JIP napojená na přístroje a začala noc hrůzy… kdykoliv jsem začala usínat, tak jsem se z hrůzou probudila, protože jsem se bála, že se se zacpaným nosem udusím… kdo nezažil... nepochopí...sestry mě ujišťovali, že když se udusím, že jsem napojená a že to zjistí… ale já sem stejně propadala panice… a to mi řekli, že tyhle tampony budu mít v nose dva dny! K tomu na nohou ty příšerný punčochy… byla sem zralá na převoz do Bohnic… takhle jsem šílela asi od 3h ráno… v 9h přišel na kontrolu můj operatér. Evidentně spokojen s výsledkem, mi vyndal z nosu ty tampony…a řekl, že jdu na normální pokoj… já se od té chvíle začala usmívat a byla neskonale šťastná… Byl tak mým hrdinou:-) Sestřičky říkali, že po operaci nosu se jim tam takhle rychle nikdy nikdo nesmál:-) šla jsem domů po 2 dnech, i když původně jsem tam měla být pět… nos mě nebolel, nejvíc mě bolel krk poškrábaný od dýchací trubice, kterou mi dali během operace…
No a jaké jsem si z této nehody měla vzít „ponaučení“? příliš dlouho jsem setrvávala ve vztahu, kde jsem nebyla šťastná, bylo mi bráněno se rozvíjet, a vlastně mi tak bylo ubližováno na všech úrovních a já se vždy jen nechala ukecat…
Tak jen doufám, že tahle nehoda byla mou poslední a že už teď v mém životě bude probíhat vše v poho a bez nehod, protože letos jsem si konečně dala život zase dopořádku.

Takhle jsem vlastně popsala moje "já řídím", ale knihu mohu doporučit... obzvlášť pokud máte s řízením auta problémy... tady si najdete souvislosti... co, jak a proč...
třeba když nabouráte předek svého vozu, tak to znamená, že máte přibrzdit nebo že se vám má rozsvítit... a naopak pokud někdo nabourá zadek vašeho vozidla, tak to naopak může znamenat, že se nemáte tak brzdit... že to chce naopak přidat plyn:-)






12.11.2009 14:17 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se