« Úvod | Osvětim... »

Indický deník II jinýma očima

moje nejlepší kamarádka se rozhodla publikovat naše zážitky z Indie... a proto mi to nedalo a něco málo ze vzpomínek... její blog je flyaloha.txt.cz

Indie mě nepřekvapuje... na rozdíl od letušky nejsem zvyklá na změny pásem a tak prostě spím, protože jsem unavená... i když je venku v 9 ráno pěkná "diskotéka"...
Na rozdíl od Lenky mi došlo o čem to je... když přišla nadšeně naplněná svými zážitky... svatba... návštěva domorodců a čaj v zatuchlé místnosti... jídlo servírované na plastové podložce... a vlastně i strach co to udělá s jejím zažívacím ústrojím)), když to všechno prostě "musela" vyzkoušet, protože by nebylo zdvořilé odmítnout
necestuji poprvé... sice poprvé v Indii, ale někde už jsem byla... proto jí připomínám "smlouvat" a připustit, že v Indii je sice chudoba, ale nemůžeme spasit všechny... a hlavně ne hned vše první den... prostě nechat ty dojmy trochu usadit...
neleká mě ani bída, ani špína, ani zvířata na prašné a špinavé ulici...
prostě jsem na to všechno nějak lépe připravená...
**************************************************************************
když jsme konečně ujeli místní průvodky rikšou měla jsem konečně dobrý pocit... poprvé v životě jsem ochutnala pití z kokosáku... čerstvému ještě zelenému kokosu useknou rezavou mačetou vršek a dají vám do něj brčko... je to celkem dobré...
vydali jsme se podle fotek a nakreslené mapky hledat postupně Jarouškovi místní kamarády... byla to docela legrace... to hledání... je to on...? není to on...?
našli jsme Zaffa a Raje... říkám našli... Zaf se zakoukal do Lenky a já byla přitahována k jeho strýci... prostě ty oči... okamžitě jsme si začli vyměňovat informace... telepatická výměna... ano, došlo k opětovnému setkání dvou duší... kněžky a léčitele... už jsme se znali... a i teď jsme si vzájemně měli něco předat... možná je to paradox... nečekala jsem to... ale život mě naučil tohle už neřešit... to že někde někoho potkáte a v momentě setkání prostě "víte". Nestalo se mi to v životě poprvé...
zažila jsem lásku na první pohled. Ne tady v Indii... před více než 10 lety v Anglii... prostě jsem otevřela dveře a on i já jsme věděli, že k sobě patříme a všechny ostatní věci a dosavadní vztahy šly prostě stranou... opět to nedopadlo a slíbili jsme si setkání v dalším životě... přitom co teď vím, vím, že jsem ten slib neměla dávat... měli jsme se prostě i přes všechnu lásku domluvit, že život půjde dál... no ale skončilo to jak to skončilo a já vím, že se musíme setkat znovu i přes všechny cenné lekce,které jsem si z toho vztahu odnesla...
Takže asi ano, nebylo to první setkání tohoto druhu a tak mě to nešokovalo... nepřekvapilo... a jen jsem si to užívala... Prostě stačilo sedět na proti němu a byla jsem spokojená... asi právě proto, že jsme se již znali, tak se na mně dokázal výborně napojit... prostě věděl věci, které nevěděla ani má nejlepší kamarádka... a v podstatě věděl, co přesně potřebuji ve svém současném životě, a hodně mi pomohl se posunout dál... a jeho jméno Raj (vyslovuje se Rádž), ale píše se Raj... nikdy jsem mu to neřekla, ale ráj to pro mě v tu chvíli konečně byl...
ano v Indii... konečně po několika letech v manželství, které se mi stalo okovami jsem měla pocit, že jsem se dostala do Ráje... asi paradox, že v zaprášené Indii... v rybářské vesnici v bengálském zálivu dostanete od života příležitost znovu najít sama sebe...
Raj mi dal lásku..., přátelství... pro mě to nebyla láska... tentokrát ne... bylo to setkání dvou duší, které věděly, že tentokrát to není o vzájemném životě jeden pro druhého... tentokrát to bylo o učení se a předávání si... tak sem to cítila ať už si ostatní mysleli cokoliv...
Raj byl tentokrát nejen mým léčitelem, ale i učitelem.Děkuji.
Tahle moje cesta byla o hledání... hledání svého Quo vadis... mého "kam kráčíš"



17.11.2009 11:39 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se