« Úvod | Osvětim... »

setkání s archandělem..? v Indii?

11.2. byl ten pro mě v mnohém zlomový den... byli jsme v Tiruvanamalai s cílem vylézt na svatou horu Arunačálu.
Nakonec když jsme potkal krajany, tak nejdeme pouze ve dvou, ale ve čtyřech... Večer jsme nakoupili zásoby vody na cestu, protože bude vedro a tak voda je to nejdůležitější... v batohu nesu 6l pití... vodu a mangový džus a mandarinku - byla pěkně drahá... stála si dvacku... a banán... foťák , baterku.mobil a tj všechno... prostě co nejměnší zátěž...
Se svou nadváhou mám pochybnosti, že tu horu zdolám... ale uklidňuje mně prohlášení Kamily, že půjde asi jen do půlky a pak se vrátí... takže v případě nouze se s ní vlastně mohu vrátit... Ale ještě předtím než jdu nahoru si říkám, že pokud do dokážu, tak překonám sama sebe! A jestli do dokážu tak už DOKÁŽU V ŽIVOTĚ COKOLIV. Na krku mám svůj velký aquamarín a amulet na žluté šňůrce od Raje...
Vyrážíme ještě za tmy,večer jsme si zjistili odkud začít výstup... začíná to množstvím schodů, úpatí je zabydlené...
Cesta na horu není značená, proto to není taková legrace...vlastně celý ten výstup je o tom, že si máte najít vlastní cestu nahoru i dolů... postupně se rozdělíme. Já! jdu s Jirkou vpředu a Lenka s Kamilou nezavřou pusu a jdou kousek za námi... sama jsem překvapená z toho jak mi ten výstup jde... Občas zastavujeme a fotíme ze shora Tiru, které je takové celé v "oparu" ten opar není nic jiného než smog... sledujeme východ slunce... je to zase úplně jiné než moje východy slunce v bengálském zálivu...
Postupně jak jdeme nahoru, tak se občas něco šustne... předpokládám, že gekoni, případně hadi... držím se za amulet... cítím, že má opravdu velkou moc, jsem s ním propojená s léčitelem Rajem.Postupně se otepluje a já se potím... všichni se potíme... tunika, kterou mám na sobě je úplně mokrá... s proužky sole... fuj... no škoda, že nejsem chlap a nemohu jít oblečená jen do půli těla jako Jirka... už mám pocit, že už musíme být nahoře... ale zajdeme doleva a před námi se tyčí vrcholek... Na kterém má žít nějáký mnich už 15let nebo jak dlouho...
Kus před vrcholem mi Jirka prostě uteče... a já už mám pocit, že tam skoro jsem... v tu chvíli na mě ze shora volají dva lidé anglicky "nahoru je to ještě hodinku" odpovídám "je mi to jedno, já tam prostě jdu" :4374: ano, prostě v tu chvíli by moje odhodlání už nikdo nezlomil... v tomhle bodě už jsem věděla,že tam dojdu i kdybych tam měla lézt po čtyřech... průchod nahoru je úzký, proto ti dva nejprve slezou dolů a říkají mi, že jsem tam... jeden z nich mi podává svojí vizitku, je na ní napsáno "michael, earth guide" michael, zemský průvodce... nebo nevím jak líp to přeložit, mělo by to přece být horský vůdce... a ptá se mně, zda mám za manžela inda! ? že prý tu žlutou šňůrku nosí na krku v Indii jen vdané ženy... tak řeknu, že vdaná jsem, ale ne za Inda... nevím proč nám dal Raj žluté šňůrky, mě i L, třeba i to mělo svůj skrytý význam... Ale představte si, že nikdo jiný z naší výpravy, tohoto Michaela s dalším chlapem neviděl!já tu vizitku mám! :4374:
V tu chvíli mi to nedochází... to všechno až potom... Já jsem byla totiž přesvědčená, že můj anděl strážný se prostě jmenuje Michael... proto jsem z toho když jsem si to uvědomila byla trochu paf...

Vylézám na vrchol... vrchol je černý, kluzký... je to od másla gee, které tady na vrcholku palí každý úplněk...Jsem totálně šťastná!!! Dokázala jsem to! mám sebou tuhý líh a zapalovač... tuhý líh zapalují Indové u svým bůžků a svatostánků... a já prostě musím zapálit svůj ohěň tady... Dokonce si dělám na čele znamení z tohoto ohně... něco jako požehnání... mise splněna:-).

Postupně jsme tu všichni čtyři -sděluji ostatním své dojmy... každý má z toho výstupu jiné pocity... ale pro mě to fakt znamenalo hodně...
jsou tu asi 3 další turisté... míjíme i obydlí onoho mnicha a vidím i několik sádhuú jak leží mezi stromy a spí v síti... pořizujeme několik společných fotek... a pak se vydáváme dolů... Kamila se trhne a jde jako první... postupně nám úplně utekla... to my už jdeme na pohodu... prostě klídek...už není kam spěchat...Mise byla splněna:-)
Letuška s Jirkou jdou za mnou... já se v jednu chvíli vydám více doprava... slezu asi 50m... je to dost krkolomné... oni na mě volají abych se vrátila, že mám jít jinudy... já si říkám, že přeci každý si má najít svou cestu... slezu ještě kus... ale pak podléhám a radši se škrábu zpátky, abych nešla sama... ještě že jsem to udělala... když to pak vidím, když jsme o kus dole, tak na tu mojí cestu bych ještě musela mít tak 200m lano, protože tím směrem, kterým jsem šla, je ta skála úplně plochá...ale o tom ta cesta asi je... ani přátele nemá člověk zbytečně a i oni mu mají pomoct nalézt tu jeho Cestu...
cesta dolů byla mnohem kratší... v 11už jsme v hotelu, dáváme sprchu a odpočíváme... bylo to úžasné...vnitřně citím, že už bych chtěla být zpátky v Mamalla...


22.11.2009 07:49 | stálý odkaz

Komentáře

0 komentářů:

přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se