« Úvod | Osvětim... »

Poslání

Poslání....

ano, všichni máme nějáké...
.... každý máme poslání... a všichni jsme tady, abychom se učili... někdo na to přijde dřív a někdo později... a někdo vůbec... ale i v tom je ta naše lekce...
nikdy jsem nikomu netvrdila, že mé poslání je nějáké lepší než to jeho...
není...
je to tak jak to je...
já jen mám momentálně vnitřní potřebu právě to své poslání následovat... třeba pro něj dělat něco víc než někdo jiný...
a ano, bez tmy nemůžeme ocenit světlo...
celkem nedávno jsem i já člověku, který mi několik let ubližoval poděkovala za to jaký byl... vztah s ním byl pro mě velmi cennou lekcí... poděkovala jsem mu za všechno co mi dělal... dobré i špatné... protože právě díky němu a mnoha dalším jsem tam, kde jsem teď.... a jsem šťastná... a ano, nebýt toho špatného co bylo, tak bych nikdy nedokázala ocenit to jaký je můj život teď... Teď si mnohem víc věci uvědomuji, a mnohem víc si určitých momentů, situací... dokážu vážit... a ano jsem i blíž Bohu... je ve mně víc pokory...

A jen pro vysvětlení, jak to teď mám s těmi partnery, protože to pravděpodobně bylo pochopeno jinak... "mít" partnera pro mě prostě není středobod světa... Mockrát už jsem v různých výkladech karet a budoucnosti slyšela, že toho pravého potkám co nevidět... a byla jsem pouze zklamaná z toho, že se tak pořád nedělo....

Hodně dlouho jsem stála o partnera... a když přišel člověk, který mi nabídl úplně všechno... prostě takový ten "princ na bílém koni", tak jsem si uvědomila, že už dávno chci něco jiného... v moment, kdy přišel to pro mě znamenalo obrovský stres...:-)))) jo... z toho vyznání, že jsem ženou jeho života, jsem měla zablokovaná záda celý víkend:-))))
tak trochu jsem se musela smát...co že jsem to všechno vlastně chtěla... jak jsem byla skoro rok téměř až zoufalá z toho jak to pořád nepřicházelo... jak se v mém životě objevoval chlap za chlapem... a nikdy to nebylo ono... jen to byla další zkouška...
Po zasvěcení do dikši to najednou přišlo, tak nějak samo....
ale tím jak se v životě posouváme, tak se mění i naše přání... naše potřeby...
Já jsem zjistila, že k tomu, abych byla šťastná už nikoho dalšího nepotřebuji...
že mám sebe... to není žádný narcismus... to je jen jak to je... jak to teď cítím...
Neznamená to, že bych toužila potom být doživotně sama... ale to, že si uvědomuji svou vnitřní sílu... sama o sebe nikdy nepřijdu... sama sebe nemohu nikdy zklamat, ať už udělám cokoliv...
Nic mi nebrání mít vztah.... a ano, mám teď ve své blízkosti člověka, se kterým mi je celkem dobře... není to onen princ... je to někdo jiný... a je nám dobře přesně v tom směru, který nám oběma vyhovuje... a jsem ráda, že právě tenhle člověk je schopen podpořit mě a respektovat, to co dělám... že respektuje to, v co věřím... a právě proto ho miluji... právě za to, že je tím přítelem, který "neláme křídla" a nechá mě lítat...
Třeba se časem náš vztah posune k tomu, že spolu budeme i žít... že se vedle sebe budeme chtít probouzet každý den... ale momentálně to tak ani jeden z nás nechce... nějak si s tím ani nedělám hlavu... i kdyby tento člověk z mého života odešel, tak se třeba časem objeví někdo jiný... vždyť o nic nejde... přestala jsem to řešit...

Milovat někoho znamená i to dát mu svobodu... když někoho miluješ, tak chceš, aby byl šťastný... a ano, kdyby neměl být š´tastný se mnou nebo já s ním, tak ať je šťastný jinde...
Ten můj příspěvěk o žárlivosti nebyl tak úplně z mého života... ale byl pro někoho koho znám... a třeba byl i pro moji nejlepší kamarádku... protože i její žárlivost docela nedávno téměř zničila naše přátelství... prostě všichni máme ve svém životě občas nějáké "nejistoty" a toužíme po ujištění... i já... a nestydím se za to... thats the way I am....

Nebo možná byl z mého života...? můj přítel řešil, co budu dělat, když budu o víkendu sama ve společnosti jiných mužů... svých kamarádů... a já jsem se jen smála... nic jsem mu neslibovala... a dokud žárlil, tak jsem si pohrávala s myšlenkou, co by se třeba mohlo stát...
ale najednou si můj přítel uvědomil, jak je ta žárlivost zbytečná... že, je mi to, jestli žárlí jedno... že na skutečnosti, že se setkám s někým jiným nic nezmění... že stejně udělám to, co mi v dané chvíli přijde nejlepší... že už mě žádný žárlivec nebude brzdit... a řekl mi "lásko, dělej cokoliv, hlavně ať jsi šťastná...."
v ten moment jsem si uvědomila, že k žádné nevěře nedojde... že nemám důvod... že jen ta jeho momentální nejistota polechtala moje ego... a egu ta jeho žárlivost dělala dobře... ale že bych rozhodně nebyla šťastná, kdybych měla právě tomuto člověku ublížit...
Takže momentálně nehledám lásku na celý život... ani partnera na zbytek života.... jen přijímám co přichází, protože tak je to správně... možná někdo ví od první chvíle, že potkal toho pravého... má pocit, že potkal tu svojí druhou polovinu....
ale mockrát jsem byla svědkem toho, že to byl jen pocit... a že třeba ten druhý ten pocit neměl... a že se stále vyvíjíme...
a pokud se třeba ten druhý nevyvíjí, tak můžeme zjistit, že tím pravým pro nás už není a nebude... a tak jdeme dál... chvíli třeba samy... a časem třeba zas ve dvou...
Láska je krásná i když trvá jen pár vteřin... a litovat můžete pouze toho, pokud nikdy žádnou lásku nezažijete...
a pokud máte to štěstí, že tu lásku poznáte, tak už jen proto stojí za to žít.
Takže přijímám s vděčností, to co je.... těším se všechno to, co ještě přijde... na všechny bytosti, které ještě potkám.... ale žiju přítomností.... a nemám strach... protože vždycky se stane pro mě to nejlepší...

------------ Původní zpráva ------------
# Od: info@txt.cz
# Komu: ,
# Kopie:
# Předmět: Informace o novém komentáři
# Datum: 22.6.2010 09:36:11
# ----------------------------------------
# Komentář k článku: Jedinečnost
# Jméno: Lenka
#
# Text:
# Milá Péťo,
# všichni máme v tomhle životě určité poslání, úplně
# všichni.........Je to jen můj názor, ale
# nejdůležitější v životě je žít v pravdě, lásce,
# radosti a pokoře, která s sebou nese ocenění
# všeho, protože vše nás nějakým způsobem směruje a
# tvaruje. Někteří své poslání žijí, aniž by si to
# uvědomovali, někteří ho žijí vědomě, někteří ho
# nikdy nenaplní, protože se nechají vláčet
# nezdravými programy, ale není na tomto světě
# člověk, který by poslání neměl, protože pak už by
# tu ani nemusel být..........I ti, co nám ublížili,
# měli své poslání - popostrčit nás - tím, že nám
# otevřeli oči tam, kde bychom toho my "v pohodlí a
# spokojenosti" nikdy nebyli schopni ...........To,
# že tihle lidé své poslání splní, ale už si
# neuvědomují, že dál už tuhle roli hrát nemusejí,
# je smutné, ale i to se stává.......Nicméně poslání
# všech lidí mají vést k lásce a jednotě. Tím nechci
# říct, že každý se chová tak, že jde směřem k lásce
# a jednotě, ale to, že cenu má i člověk, který se
# tak nechová, protože nám ukazuje, kde je
# disharmonie. Bez tmy nikdy nejsme schopni ocenit
# světlo. Světlo se stává tak hodnotným a krásným
# právě proto, že jsme zažili i tmu....VŠICHNI MÁME
# POSLÁNÍ....................

22.06.2010 10:34 | Autor: Petra Angela | stálý odkaz

Komentáře

1 komentářů:
  • 22.06. 12:42, Lenka

    Milá Péťo, ani já jsem netvrdila, že by Tvoje poslání mělo být lepší, takže příspěvek na vysvětlení, jak to máš s posláním a partnery, který byl evidentně určen mně, nebyl nutný. Nepotřebuji ho a respektuji Tvojí cestu, Ty máš svojí a já také svou. Asi jsem neměla psát žádný komentář k Tvému příspěvku Jedinečnost........Občas se prostě stane, že když někdo něco napíše a člověka to nějakým způsobem osloví v tom smyslu, že ho k tomu napadne komentář, tak ten někdo sedne a komentář napíše. Tak to s veřejnými blogy a deníky chodí..........ale rozhodně jsem Tě svým komentářem nechtěla nějak dráždit, abys měla potřebu se ospravedlňovat......Přeju Ti, že jsi šťastná a je fajn, že si tvoříš svůj život, tvoř si ho podle sebe. Nikdo se nemusí zpovídat za to, že si žije svůj život, je to právo nás všech a je fajn jít cestou, která nás naplňuje. To že my dvě máme rozdílné cesty neznamená, že jedna z nás jí má lepší nebo horší. Každá jí prostě má takovou, jakou si jí vytvořila a předpokládám, že po tom všem, co jsme obě v našich osobních životech zažily, tvoříme už vědomě, protože už víme, co nechceme a tím pádem už i víme, co chceme, a to je pro tvoření nezbytné. Každého prostě naplňuje něco jiného, není třeba dělat nějaká srovnání, důležité je být ve svém životě šťastná. A to ty jsi a já taky, tak zbytek neřeš, o nic přece nejde. Tohle je můj poslední komentář Péťo, protože cítím, že je to tak správné.


přidat komentář
<< úvod

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se